29. listopadu

Dárce vyklopený z vozíku

Příběh z Nadačního fondu Impuls

Kniha Zážitkového dárcovství

Jednoho krásného dne loni na jaře mi zavolali z RS centra na pražském Karlově náměstí, že pro nás mají kontakt na jednoho libereckého pacienta s roztroušenou sklerózou, který by chtěl s Nadačním fondem IMPULS spolupracovat. S tím, že nemoc pro něj není jen rehabilitace a léčba, ale také pomoc ostatním. S Jirkou Volným jsem si následně vyměnila pár emailů, v nichž se nabídl, že by rád přiložil ruku k dílu a byl IMPULSu nějakým způsobem prospěšný.

O pár týdnů později, když byl Jirka zase v Praze na kontrole v RS centru, jsme se sešli, abychom možnou formu spolupráce probrali osobně. Za stolem v bezbariérové pizzerii na Karlově náměstí mě přivítal příjemný černovlasý sympaťák na vozíku. Jirka je plně invalidní a je odkázán na pomoc okolí. Člověk by čekal stesky na těžký osud nebo minimálně na komplikace, které má s dopravou z Liberce do Prahy, kdy vždy potřebuje sehnat řidiče, jelikož řídit sám nemůže. Místo problémů však naopak začal s nadšením chrlit nápady, co všechno by se dalo pro stejně nemocné pacienty dělat.

Nejednou nám sehnal ceny do soutěží, grafiky do aukce, propojil nás se sponzory, dodal řadu kontaktů na známé osobnosti, které by rovněž byly ochotny s fondem spolupracovat, včetně nabídky koncertu protagonisty zvučného jména.

Na naší akci Rozsviťme podzim bez nároku na jakoukoliv odměnu přivezl k zapůjčení flašinet, se kterým už osm let organizuje jedinečný festival Liberecký flašinetář. Letos se jej účastnila třicítka flašinetových nadšenců, loni jich bylo dokonce na padesát. Vedle toho pracuje jako kurátor výstav a zkrátka nikdy příliš nezahálí. Momentálně se chystá na delší cestu do Ameriky.

S Jirkou jsme si dali fajn oběd, a když jsme restauraci opouštěli, nabídla jsem mu pomoc. Jirka odmítl s tím, že se z restaurace na vozíku odřídí sám. Poprosil mě pouze, abych mu pomohla přes ocelovou vzpruhu ve dveřích. Zabrala jsem za vozík, jak jsem zvyklá, když někoho vezu po rovině, Jirka mi z vozíku vylétl a sesunul se na chodník. Moc pěkné bylo, že všichni, kdo seděli na zahrádce pizzerie, střelhbitě vyskočili a pomohli mi ho posadit zpět. Oprášila jsem ho a políbila, Jirka řekl, že je v pořádku, a rozloučili jsme se.

Po celý zbytek dne ve mně hlodaly výčitky. Bála jsem se, že si ublížil a že pohmožděniny, které si zcela jistě pádem přivodil, by mohly mít trvalejší následky. Napsala jsem mu starostlivý email, nazpátek přišla optimistická odpověď, že je všechno v pořádku a že tohle se stává. „To je moje hloupost, že spadnu," opakoval mi. Přesto jsem mu po třech dnech znovu psala, abych se ujistila, že mu vážně nic není. Opět odepsal něco ve smyslu, co plaším a ať žiju v klidu. On srovnaný s nelehkým životem, já v naprostém stresu. Když se dnes Jirky, který o své nemoci říká, že je to dar, na naše setkání zeptáte, mávne rukou. „Já to už dávno vytěsnil, vlastně jsem to v sobě ani nikdy nenosil. Občas spadnu, no a co."

A tak začala spolupráce Nadačního fondu IMPULS s Jirkou Volným. Jeho pomoc není o financích a sponzorství, je o věcných darech a kontaktech. Kdyby dělal každý zdravý člověk to, co dělá on, byli bychom s charitou někde úplně jinde.

 

Jana Vojáčková, NF IMPULS

 

Cookies